Já sice nevím, jak to bylo u ostatních, ale u mě to bylo velmi jednoduché. Coby dítko jsem sedlal výhradně kolo, ale občas s dědou prožíval tu slast, když jsme na řvoucím fechtlovi projeli dědinou směrem do lesa. Že ten fechtl řval jak raněnej bejk a každej se za ním otočil, to je jasný.

Pak jsem vyrostl a najednou – fechtl byl můj. Sice předtím stál pár let v garáží, ale pěkně jsem ho vypucoval, spravil co se dalo, nakopl.... ...a jel. Jel jsem – ale kurňa, proč to nechce jet víc jak 25? Až časem jsem zjistil, že byly smetený závity, co držely hlavu, takže to „profukovalo“ když se přidal plyn.

Fechtl časem zemřel důstojnou smrtí stářím, já na další motorku neměl, a tak jsem jezdil sem tam načerno na tom, co měli kamarádi a co byl kdo ochotný půjčit. Taky jsem si ani nedělal řidičák na velkou motorku, ale někde to tam zůstalo. Detaily tohoto období raději zveřejňovat nebudu, protože to bylo vždycky spojeno s nějakou akcí, alkoholovým opojením, prostě normální pubertální a postpubertální bordel.

Teď, na prahu čtyřicítky, mám spoustu kamarádů - motorkářů. A to bylo pořád „tak si ju vyzkoušej“ a „tak se zkus projet“ a já pořád odolával „nemám papíry, někde mě lapnou a bude průser“. Tak jsem doma sondoval, že bych si jako aspoň udělal ty papíry. Pak se všechno změnilo, když manželka nastoupila do práce. Tam jsou totiž všichni motorkáři. Takže odpor najednou žádný nebyl, spíš jsem byl línej.

Letos, tak v červnu to bylo, přišla Terezka domů s tím, že „Miloš prodává motorku“. Miloš = její šéf a motorka = Honda CB 600 F Hornet, a že mi ji koupi k narozeninám!!! Čuměl jsem jako teď Ty, milý čtenáři. Ale pořád jsem neměl ty papíry. Ale když už, tak už. Prostě jsem zkraje července zavolal do první autoškoly, co na mě na internetu vykoukla (Autoškola Pelikán), a začal dělat papíry. Pěkně poctivě jsem si všechno odjezdil (Kawa ER-5) a v srpnu udělal papíry. Miloš už sice Horneta mezitím prodal, ale papíry mám, a přece když už mám ty papíry, tak potřebuju motorku, že jo... A o tom příště :-)